Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Havířovských DEAD CARNAGE sledujem od ich začiatkov. Nie úplných, dali sa dokopy v roku 2013, ale ich EP z roku 2015, vydané vtedy na vlastné triko, sa rok nato ocitlo na spoločnom CD s „1000 Ways To Die“ od o rok mladších SOUL MASSACRE takisto z Havířova. To vyšlo vo vydavateľstve časopisu Pařát, ten si kupujem a tak mám prehľad o tom, aké nové nádeje, známejšie mená i legendy každé dva mesiace posiela do sveta. Nájdu sa veci, ktoré po dvoch vypočutiach odložím a podľa možnosti niekomu darujem, aj také, ktoré ma bavia a potom tie „niečo medzi“.
Do poslednej kategórie by sa dalo zaradiť aj to splitko. V oboch prípadoch death metal, klasický, alebo ak chcete staroškolský. Neohromil, SOUL MASSACRE čistý voľne zameniteľný priemer, ktorý do širšieho povedomia nepotiahne ani vokalistka. Žena za mikrofónom v deathmetalovej bande dávno nie je raritou, z ktorej by odlietali dekle. O niečo väčší potenciál sa dal vycítiť v piatich kusoch od DEAD CARNAGE, chytľavých a kopajúcich momentov tam proste bolo viac. Rozvinúť sa im ho podarilo na debute „Flesh, Blood, Orgy“, takisto u Pařátu, to už bola solídna divoká rúbačka, na nejednom mieste pripomínajúca švédskych guľometčíkov VOMITORY.
Nevyznievala ani ako nejaký chabý či upachtený pokus o ich napodobnenie, jednoducho poriadna agresivita, mäso a krv, šťavnatý a nabrúsený kov smrti zakorenený v 90. rokoch. To ani neprekvapí, kapelu dali dokopy veteráni scény so skúsenosťami z DISFIGURED CORPSE, ktorí tu skraja 90. rokov položili základy death/grindu, G.O.R.E., DISFIGURED, BLOODY OBSESSION, ale aj EUTHANASIA, niektorí paralelne pôsobiaci v DC a ANTIGOD. Od ľudí s týmto „záznamom o činnosti“ asi nejaký modernistický prístup čakať nemožno, ale ak ide o žánrovo vybrúsenú deathmetalovú klasiku, dá sa na nich spoľahnúť.
Dvojka „From Hell For Hate“ je na svete od konca júna a obsahuje 8 skladieb z vlastnej dielne plus záverečný cover od talianskych HIEROPHANT. Oproti minulosti ucho pozornejšieho poslucháča zaznamená zmenu na poste vokalistu. Joshuu vystriedal hádam o generáciu starší Bendík (ADULTERY, GROPE FOR THESIS, SILVA NIGRA, RHEA, VESNA, všetko ex-) a jeho vokál je klasickejší, nie až taký hlboký a inak frázujúci. Po hudobnej stránke tu odklon od predošlej tvorby nie je a vlastne ani netreba, je to opäť prevažne priamočiary, energický a výbušný nárez vo veľmi svižných tempách. Nič vyslovene náklepového, rýchly ostrý death metal ako za starých čias. Živo, agresívne, v podstate stručne, drvivo a k veci. V dnešných tech-, brutal či progresívnych časoch možno retro, ale skôr pripomienka čistej formy žánru v jeho prvej generácii.
Nejaké orgie originality DEAD CARNAGE nepestujú, u poslucháčov sa možno zapíšu ako „tí, čo hrajú podobne ako VOMITORY a ide im to“. Popri týchto Švédoch som si na novinke v nejednej pasáži spomenul na KRABATHOR v časoch „Cool Mortification“ a „Lies“, a nájdu sa aj momenty, ktoré znejú ako to vydarenejšie z rýchlych pasáží SIX FEET UNDER v ich lepších časoch. Z tohto hudobného konceptu sa trochu vymyká záverečný cover, Taliani sa od zmesi black/sludge metalu a HC posunuli niekde k black/death metalu, „Eternal Void“ je teda na albume najatmosférickejšia záležitosť, v ktorej Bendík prevetral aj svoje blackmetalové registre. Album rozhodne môže budovať na šťavnatosti, presvedčivosti, srdci pre čistý klasický kov smrti, kvalitnom muzikantstve a zvuku. Obal je taká čiernobiela klasika s lebkami, skôr „fakt nič svetoborného“, ale ak sa v distre ocitne uprostred niekoľkých súčasných brutálnych krvavých maľovaniek, môže to byť nakoniec jeho výhoda.
1. Edges of Manipulation
2. We Are Slowly Dying (Devastation)
3. Caged Brutality
4. My Blood Is Black
5. God´s Lobotomy
6. Chapel of Decay
7. From Dust
8. The First Kill..., The Last Kill...
9. Eternal Void (Hierophant cover)
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.
Fínsky melodicky death so štipkou blacku som objavil až tento rok, ale hrali mi v aute i doma celé leto. Ich siedmy album som teda privítal s rozkročenou náručou a oni ju naplnili po okraj. Nič prelomového, skrátka ich osvedčená kvalitka.
Třicet let po založení je HORNA ve formě. Starý kozel Ville Pystynen, nestor finské blackové scény, za to umí vzít. Ostrý vysypaný BM, halekavá finština a taky rock'n'roll. A skvělé nápady, třeba ústřední melodický motiv v "Hymni II" z hlavy nedostanete.
Hleďme, kolega Noisy deklaruje SACRILEGE. Inu, SARCASM jsou jati hluboko v deathmetalových devadesátkách (založeni 1990, reaktivováni 2015) a navíc mají i blackový "edge". Jsou tam i DISSECTION, jinak je to spíše standardní, ničím nevybočující deska.